Po dlouhých vnitřních debatách se ČNB rozhodla zopakovat krok, který naposled učinila před 11 lety a pokusila se oslabit korunu formou devizových intervencí. Počáteční efekt je výrazný a pokud by kurs skutečně setrvával na úrovni zhruba 27 Kč za euro, pak by byl cíl centrální banky dosažen. Celá operace však vyvolává řadu otázek.

První z nich je reálnost toho, že se koruna na této úrovni skutečně udrží po dostatečně dlouhé období. Po intervencích z dubna 2002 koruna skutečně skokově oslabila a zpět k posilování se vrátila až po dlouhých dvou letech. Makroekonomická situace však v té době byla odlišná a ČNB mohla ovlivňovat kurs koruny také prostřednictvím úrokových sazeb. Jenom v průběhu roku 2002 snížila úrokovou sazbu české koruny o 1,5%, zatímco ECB snížila sazbu až v prosinci téhož roku a to o 0,5%.

Obdobný trend pokračoval také v dalších měsících. V současné době je situace odlišná, protože úroková sazba koruny zůstává stejná (snižovat ji dále nelze), zatímco ECB sazbu pro euro snížila a úrokový diferenciál obou měn se tedy vyvíjí opačným směrem. Pokud si trhy vyhodnotí, že za těchto okolností není síla ČNB na dlouhodobější oslabení koruny dostatečná, může kromě jiného dojít ke spekulacím proti tomuto cíli a ty mohou být úspěšné a vést také k vyšší volatilitě kursu.

 

Další otázkou jsou náklady takového rozhodnutí. ČNB sice krátkodobě dosáhne zisku díky novému ocenění devizových rezerv, ale pokud její snaha neuspěje a koruna se vrátí k výchozí úrovni, může ČNB zaznamenat nemalé ztráty vyplývající z nákupů deviz za kurs, který byl momentálně příliš vysoký. Vzhledem ke kumulovaným ztrátám minulých let v bilanci banky by se riziku dalších ztrát měla ČNB spíše vyhnout. Ještě větším rizikem však může být otázka reputační, tj. důvěry trhu ve skutečný účinek zamýšlených opatření. ČNB se již delší dobu snaží srazit kurs slovními intervencemi, zatím se spíše malým úspěchem. Pokud by se jí nepodařila ani přímá intervence, byla by ztráta kredibility značná a měla na pozici ČNB dlouhodobější dopady.

Otázkou je také to, zda je skutečně vhodné dodávat růstový impuls ekonomice umělým oslabením měny. Dlouhodobé zhodnocování měny znamená srovnávání úrovně a ekonomické síly České republiky s dalšími zeměmi a poslední dva roky k němu už nedochází – na rozdíl například od let 2004 – 08, kdy měna posílila z 32 na 25 Kč za euro. Relativní bohatství občanů vyjádřené v jiných měnách tedy znovu začíná klesat a zároveň se snižuje tlak na adaptaci průmyslu formou zvyšování produktivity, úspor a dalších opatření, které by byly jedinou možností v případě oslabující nebo stabilní měny. Měna jako nástroj konvergence se zbytkem Evropy tak přestává fungovat.

Samotný dopad na inflaci bude jistě diskutován a v krátkodobém období inflace bezesporu mírně stoupne. Je ale sporné, zda tato forma zvyšování cen je pro ekonomiku optimální a zda paradoxně nebude mít spíše negativní dopad na spotřebu domácností, protože se promítne do řady položek od benzínu po dovážené zboží. Celkově je tedy třeba spíše litovat, že ti členové ČNB, kteří se stavěli proti devizovým intervencím ve svých názorech nesetrvali a umožnili krok, jehož rizika jsou znatelně vyšší než přínosy, které může pro českou ekonomiku mít.