Když se v Německu ve 30. letech minulého století ujal moci Adolf Hitler, vyvolal ve velké části svých spoluobčanů velké naděje: ukončil chaotickou politickou a ekonomickou situaci období Výmarské republiky, obnovil hrdost Němců na jejich stát a sebedůvěru na mezinárodní scéně a zároveň zásadním způsobem zaútočil na historickou událost, která pro Němce znamenala hluboké ponížení: na Versailleskou smlouvu a z ní vyplývající poválečné uspořádání. Zahájil agresivní politiku vůči řadě sousedních států (Československo, Polsko, Francie a další) a všemi těmito kroky získal podporu drtivé většiny Němců.
Když se ujal v Rusku moci Vladimir Putin, ukončil chaotickou politickou a ekonomickou situaci období vlády Borise Jelcina, obnovil hrdost Rusů na jejich stát na mezinárodní scéně a zároveň zásadním způsobem zpochybnil historickou událost, která pro mnoho Rusů znamenala možná nikoli ponížení, ale přinejmenším pocit ztráty významu ve světě a sebedůvěry: rozpad Sovětského svazu a ztráty jeho vlivu v satelitních státech sovětského bloku. Zahájil agresivní politiku vůči řadě svých sousedů (Gruzie, Ukrajina, Moldávie a další) a všemi těmito kroky získal podporu velkého počtu Rusů.
Rozpad SSSR byl označen za největší geopolitickou tragédii minulé doby, stalinská hymna byla potvrzena jako hymna Ruska, sochy Lenina zůstaly na čestných místech naprosté většiny ruských měst, a dokonce takový masový vrah jako Stalin byl uznán za významnou postavu ruských dějin, protože co záleží na mrtvých a do gulagů zavřených občanů, když protihodnotou bylo postavení Ruska (jako hlavního hegemona Sovětského svazu) na mezinárodní scéně. Skutečnost, že SSSR byl vnímán především jako hlavní centrála komunistické ideologie a tato ideologie byla opuštěna, na tomto trendu nic nemění: komunistická ideologie byla v mnoha ohledech jen nástrojem ruského imperialismu a jako taková byla snadno nahraditelná novým ideovým obsahem, který však hlavní tendenci – tedy mocenskou rozpínavost Ruska – dále prohlubuje a rozvíjí.
Ze všeho výše řečeného rozhodně nevyplývá,že by se Evropa a svět měly stát rusofobními vůči Rusům jako národu – také Němci procitli a po hrůzách druhé světové války prokázali být národem, který dokázal jednoznačně odmítnout tragickou a ostudnou část svých dějin a sehrát klíčovou roli v budování demokratické a svobodné Evropy. Stejně tak Rusko určitě může navázat na řadu kulturních a filozofických hodnot, které z jeho národa vyšly a v mnohém ho formovaly. Jeho dnešní politické vedení však znamená zásadní hrozbu pro uspořádání světa po skončení studené války a ohrožení mnoha zásadních hodnot a pravidel, na kterých stojí euroatlantická civilizace.
Pokud se tedy Západ (tj. zejména USA, státy Evropské unie a další země sdílející obdobné principy uspořádání společnosti) nedokáže agresivitě současného ruského vedení jasně postavit, riskuje vývoj, který může být v mnohém podobný tomu, který vzešel z nečinného přijímání znovuvyzbrojování Německa ve 30. letech, z akceptování sárského plebiscitu, anšlusu Rakouska a dalších událostí, které vedly až k hrůzám druhé světové války.
Není možné relativizovat události na Ukrajině odkazováním na některé sporné okolnosti, navíc mnohdy živené ruskou a proruskou propagandou: jistě, na Majdanu určitě nebyli jenom přesvědčení demokraté. Revoluční události přitahují různé síly, ale podstatná část demokratická a prozápadní nesporně byla. Ano, politická změna na Ukrajině se odehrála na hranici ústavnosti, ale dnešní vedení země se dostalo k moci ústavní a demokratickou cestou. Není pochyb o tom, že část Ukrajinců na počátku druhé světové války sympatizovala s Němci, ale to bylo dáno klamnou nadějí, protože nacistické zlo v té době bylo ještě málo známé, ale to stalinistické Ukrajincům po hladomoru s miliony obětí bylo známé velmi dobře.
Přitom fakta svědčící o roli Ruska v ukrajinském konfliktu jsou zcela nesporná: Krym se stal v současném světě jedinou oblastí suverénního státu, kterou zcela bezostyšně obsadila sousední velmoc. Ruská armáda nepokrytě podporuje povstalce na východní Ukrajině včetně přímé účasti v bojích a zkazkám o zabloudivších parašutistech a vojácích bojujících v sousední zemi v době volna může věřit snad leda Jiří Vyvadil nebo poslanec Huml. Prezident Putin vydává bezprecedentní prohlášení o právu chránit ruské menšiny v jiných státech, přestože tyto menšiny žijí i v zemích našich aliančních partnerů, jako je Estonsko nebo Lotyšsko.
Před zeměmi Západu proto stojí jednoznačný úkol: zastavit Vladimira Putina na hranicích Ukrajiny a nedovolit mu postup ani o kilometr dál. Pokud se totiž jeho vojáci dají na pochod, nemusí se zastavit v Doněcku, a dokonce ani v Kyjevě. Další cíle mohou být Tallin, Riga, Kišiněv, Vilnius, ale časem třeba také Varšava a Praha.
Nemůžeme si samozřejmě být jistí, zda dostatečným nástrojem pro zastavení této agrese jsou ekonomické sankce. Jako potvrzení vůle Západu k obraně jsou však nutné a v těchto chvílích není čas hodnotit, jestli se nezhorší postavení producentů jablek nebo vývozců čerpadel. Jistě, je nutné hledat určité kompenzace pro obory, které tento střet postihl, ale v obavách z ekonomických následků nezapomínejme, že celkový vývoz do Ruska tvoří pouze 4 % českého vývozu.
Další kroky je nutné vážně zvažovat a některé začít připravovat – zvýšení výdajů na obranu, rozmístění jednotek NATO v Pobaltí a Polsku (a možná také v České republice) a stranou úvah nemůže zůstat ani možnost dodávek zbraní Ukrajině. Diplomatická jednání je nutné vést stále – ustupovat agresi se ale bez následků nemůže nikdy.
